Děti prožívají všechno více než dospělí. A dokáží si některé věci pamatovat až do dospělosti. Právě to se stalo Danu Gillovi, který prožil své dětství v 50. letech minulého století. Když mu bylo 9 let, stalo se něco, co změnilo celý jeho život. Jedinou zkušenost z dětství v sobě nesl po celý svůj dospělý život a pamatoval si ji až do své smrti.
Narozeninová oslava, která mu změnila život
Dan a jeho kamarád Archie jednoho dne vyrazili na narozeninovou oslavu jejich kamaráda a spolužáka ze školy. Archie byl shodou okolností černoch. Oba nesli v ruce dárky a dorazili ke dveřím domu svého kamaráda. Zazvonili a přišla jim otevřít jeho matka. Ta řekla chlapcům, že Dan může klidně jít dovnitř, ale Archie tam nesmí.
Vymlouvala se, že již nemají volné židle a Archie by neměl kde sedět. Ve skutečnosti nechtěla do svého newyorského bytu pustit černocha. Oba chlapci byli nevinní a Dan nechápal, proč nemohou na oslavu svého kamaráda oba dva. Matka ale byla neústupná a Archieho dovnitř nepustila. Nakonec oba kamarádi odešli a dovnitř nešel ani jeden z nich. Tato událost Dana změnila.
Dan se stal učitelem a pracoval v tomto oboru neuvěřitelných 50 let. Vždy ve třídě nechával jednu židli volnou uprostřed třídy. Každý, kdo vstoupí, je vítán. To byla hlavní lekce, kterou chtěl svým studentům předat. Učil je o přijetí a integraci dětí a lidí, kteří jsou jiní než oni. Děti podle něj dobře pracují se symboly a pamatují si smutné příběhy. Proto to dělal tímto způsobem.
„Děti dobře pracují se symboly. Je to připomínka toho, že mohou být lepší – akademicky, sociálně a emocionálně. Ale také přimět lidi, aby se cítili vítáni a udělat ze světa lepší místo pro život,“ řekl Dan. Důchodu se bohužel nedožil. Vždy ale doufal, že více učitelů v budoucnosti přijme metodu prázdné židle ve svých třídách, aby šířili poselství o rasové rovnosti.
